Rozhovor - Kryštof

Oblíbená česká kapela KRYŠTOF letos uspořádala druhý ročník rodinného putovního festivalu Kryštof Kemp, který bude mít hned 7 zastávek. Návštěvníci se mohou těšit na pestrý doprovodný program pro děti i dospělé. Celý festival vždy zahájí vystoupení dua Light & Love a písničkáře Voxela, dále se na pódiu vystřídají skupina Jelen, zpěvák Michal Hrůza společně s kapelou nebo dnes už legendární Ivan Mládek. A celý den se završí vystoupením kapely, podle které festival nese svůj název. A právě zpěvák RICHARD KRAJČO mi i přes pořádně nabitý festivalový harmonogram zodpověděl několik otázek.

Předem bych chtěla pogratulovat k vašim úspěchům. S kapelou se vám opravdu daří ve všem, na co sáhnete. Která událost se ti nejvíce vryla do paměti za ten poslední rok?
Richard: Určitě to jsou všechny věci spojené se Srdcebeatem, třeba halové turné. A když to vezmu zcela obecně, jedná se sice teprve o druhý ročník, ale jak to člověk znovu vidí, jsme prostě pyšní, že jsme dokázali vybudovat právě Kryštof Kemp. Myslím, že je to super. Nás to hodně baví a vypadá to, že se to líbí i lidem. Z toho mám obrovskou radost.

Na léto opět plánujete sérii Kryštof Kempů s podtitulem 'Pirátská plavba'. Můžeš přiblížit, co nás tam všechno bude čekat?
Richard: My jsme minulé Kempy měli indiánské a letos je děláme pirátské. Napadlo nás to už před dvěma roky, když jsme řešili, jak by to mohlo příště vypadat. Nechali jsme se inspirovat sloganem, který řekl Steve Jobs: "Proč být v námořnictvu, když můžeš být pirátem?" U něho se to vztahovalo samozřejmě k boji s Microsoftem. Nám přišlo záhodno ztotožnit se s tím heslem a vytvořili jsme v podstatě všechno, co se děje na Kryštof Kempech, v pirátském duchu. A jsme velmi rádi, že na tu hru s námi přistoupili i lidé. Jezdí totiž v různých kostýmech pirátů, hlavně tedy děti. A tak je to fajn. Řekli jsme si, že každé dva roky, co ty kempy budou, se ponesou v nějakém stylu.

Když se ohlédneš zpátky, co byl ten prvotní impulz pro vznik takových kempů?
Richard: Jednak to byly takzvané lavičkové koncerty, které jsme začali dělat a jezdilo na ně více a více lidí. Nás začalo hodně bavit jen tak někam přijet a říct, že tam budeme. Celkově to bylo takové neoficiální. A říkali jsme si, že podobnou atmosféru bychom si chtěli vybudovat. To asi člověk může skutečně vybudovat až tehdy, když má něco vlastního. Nejde to na koncertě, setkání sice ano, protože pak míváme autogramiádu a tak podobně, ale není to takové setkání jako na Lavičkách. A druhým důvodem byly některé festivaly, protože se nám v uvozovkách nelíbilo, jak se chovají k našim fanouškům. A my jsme našim fanouškům řekli: "Tak víte co? My se o vás pokusíme postarat tak, jak bychom si to představovali." A třetím důvodem je to, že jsme už všichni tátové. Zjistili jsme, že na spoustu festivalů bychom nemohli vzít i děti, že to úplně nejde. Proto jsme chtěli vytvořit festival pro generaci našich vrstevníků, kteří nás začali poslouchat před těmi 23 lety, a všimli jsme si, že dnes si vozí na akce i své děti. Přáli jsme si udělat takový festival, aby právě tito fanoušci mohli přijet i s dětmi, protože třeba na halové koncerty je neberou, do klubu někdy ano, ale není to prostě ono. A tady mají takové prostředí, že může přijet celá rodina, takže je to vlastně koncipované jako family festival.

Několikrát jste své fanoušky překvapili spontánním unplugged vystoupeními, která jste pojmenovali Lavičky, už ses o nich tady zmínil. U nás to zatím není nějak běžné. Kde jste čerpali inspiraci pro tyto koncerty?
Richard: My jsme se jednou nudili, byli jsme na soustředění a už jsme měli 'dosoustředíno'. Dost nám už chybělo hraní. Myslím, že to byl nápad našeho basisty Nikolaje. Ten řekl: "Tak pojďme někam zahrát." Nejdříve jsme si z toho dělali legraci, ale pak jsem řekl, proč vlastně ne. Podívali jsme se na nějaké nejbližší městečko v okolí, což bylo Opočno. Našli jsme si tam park, napsali jsme na náš Facebook: "Hele, přijedeme zahrát na lavičku v tomhle parku." Asi za hodinu nám volala paní starostka, jestli chceme policejní ochranku. Řekli jsme jí, že ne, že tam určitě nikdo nepřijde. My jsme si opravdu mysleli, že přijde třeba jen čtyřicet až padesát lidí. Nakonec jich dorazilo asi tři sta, což nás překvapilo. Byly to hodně hezké Lavičky, protože jsme tehdy s sebou neměli vůbec nic. Opravdu jsme si přivezli jen španělky a začali hrát. Ale už na těch prvních několika místech jsme poznali, že pro těch 300 lidí jsme to neuzpívali a neuhráli. Naštěstí jsme s nimi měli takovou dohodu, že jakmile začneme nějakou píseň, budou zpívat, a ti za nimi a dál budou vědět, co se vlastně hraje a zpívá. Takhle to tedy fungovalo na těch prvních Lavičkách. Mezi lidmi se to rychle rozkřiklo, začalo je to bavit a nás to také baví. Je to vlastně taková hra, vyhlašujeme to tak tři hodinky předem, aby lidi měli možnost eventuálně dojet, a oni fakt přijedou. Když je to do vzdálenosti sta kilometrů, tak dorazí. Už jsme to tedy museli začít přizvučovat, protože třeba v Mělníku nebo v Praze bylo na Lavičkách kolem tisíce pěti set až dvou tisíc lidí. Ale pořád to má neformální nádech našeho setkání s fanoušky.

Na co se mohou těšit návštěvníci vaší podzimní Srdcebeat Club Tour?
Richard: Myslím, že bude podobná jako jarní část turné. Možná něco změníme, ale jsou to vlastně už poslední koncerty, které k té desce absolvujeme. A tím éru Srdcebeatu ʻuzavřemeʻ a vrhneme se na přípravy oslav našich pětadvacátých narozenin. Příští rok budeme hrát jen dva koncerty. První začne náš pětadvacátý rok a bude na podzim. A celé by to mělo vyvrcholit společně s Kempy v roce 2018, které by se měly nést v duchu narozeninové party.

Prozradíš, jaký by měl být další singl a kdy bychom se mohli těšit na videoklip?
Richard: To ještě nevíme, teď o tom zrovna přemýšlíme, že bychom možná ještě jednu píseň vzali. Zatím totiž ještě přesně nevíme, jak naložíme s těmi našimi pětadvaceti lety, jestli vydáme 'bestofku' a k tomu uděláme nějaké tři nové věci, nebo zda začneme rovnou dělat novou desku. Já myslím, že po Kryštof Kempech v září se rozhodne. Tak uvidíme.

Na festivalu v Kadani jste se před pár lety setkali i s kapelou The Rasmus. Jak dané setkání proběhlo, měli jste čas si popovídat?
Richard: Oni samozřejmě vůbec neznají tu naši českou scénu. Své hvězdné období už mají asi za sebou, protože byli docela překvapení, že jsme měli o trochu více lidí než oni a že to nečekali. Sledovali náš koncert, protože jsme hráli před nimi, pak teprve oni. Po koncertě za námi přišli, což od nich bylo hodně milé a hezké, a říkali, že na nás koukali, moc se jim naše vystoupení líbilo a že jsme asi v Čechách hodně populární. Viděli, že na nás totiž přišlo opravdu hodně lidí. Tak jsme jim řekli, že to tak prostě někdy je, lidi si chtějí zkrátka zazpívat, ať si to tedy nijak neberou. My jsme se zase podívali na ně, a měli super koncert. Společně jsme pak tak nějak poklábosili. Ale byli jsme rádi, že oni sami dorazili za námi do šatny.

Já už během odpoledne na tom festivalu potkala baskytaristu Eera, který se mě právě na vás ptal, co jste vlastně zač, že o vás slyšel mluvit návštěvníky, že se na vystoupení Kryštof těší.
Richard: Je vlastně hezké, že se vůbec zajímají o to, kdo tam hraje a co to je, protože si myslím, že tohle moc zahraniční kapely nedělají. Ale jak říkám, byli moc milí. My jsme se s nimi pak vyfotili, naši fanoušci měli radost, že s nimi máme fotku, a ostatně my také.

Dříve jste s Alešem Juchelkou uváděli hudební pořad Medúza. Jak s odstupem času vzpomínáš na moderování dané hitparády?
Richard: Vzpomíná se na to velmi hezky. Mně to opravdu moc dalo, dělal jsem to dokonce dvanáct let. Jednak mě to naučilo něčemu před kamerou, což je trošku jiná kategorie herectví. Já mám totiž vystudované divadelní herectví. V divadle jsem se trošku pohyboval, ale tohle je opravdu jiný žánr, takže ta kamera hrozně moc naučí. A pak jsem tam poznal fakt super partu lidí a s Alešem Juchelkou jsme stále přátelé. Myslím, že mohu říci, že jsme jako jedni z nejlepších přátel, stále se setkáváme, když to jde. Navíc jsem dělal pořad s muzikou, kterou miluji, i když samozřejmě ne všechny písně, které jsme tam hráli, se mi líbily. Ale to byla prostě hitparáda. Hlavně mě hodně bavilo, jakým způsobem jsme to dělali, že tam byly takové skeče, trošku jako divadlo. A dodneška si to lidé pamatují a zastavují mě, že se na to koukali a pamatují si, jak Aleš pořád jedl bůček. Myslím, že i pro mě to byla taková hezká éra.

A ty jednotlivé skeče jste vymýšleli společně s Alešem?
Richard: Hlavně to měl na starost pan dramaturg a scenárista Marek Dohnal. Ten to dělal ze začátku úplně sám, pak jsme se do toho zapojovali více a více. Následně jsme se začali zase odpojovat, protože jsme už neměli tolik času, ono to bylo totiž každý týden. Ale jak už nás znal, tak ono je to vždycky, že něco dostanete na papíře a pak to jinak uděláte nebo předvedete. Takže jsme už následně věděli jen rámcově, že budeme dělat třeba tohle a něco k tomu říkat. Ale třeba takové ty skeče, které byly fakt vypointované, ty jsme už měli připravené předem, a hlavně od něho. My jsme si z toho dělali trošku prču a to bylo právě zábavné pro nás.

Myslíš si, že je v současné době dost prostoru i pro nové umělce, aby se mohli prosadit v hudební sféře?
Richard: Je to těžké, ale zase na druhou stranu je tady internet, který tehdy nebyl - nebo ne v takovém měřítku. Hodně lidí v něj samozřejmě věří a spoustě z nich to i pomohlo. Jak se zdá, tak více pomáhá youtuberům, kteří vytvářejí trochu jiný obsah než ten hudební, spíše televizní. Takže si pořád myslím, že tím nejdůležitějším médiem zůstává rádio. A kapela jako taková si stále musí vše budovat od začátku, vyjezdit si to nebo se vydat s někým na turné. Chybou dnešní doby nebo mladé generace podle mě je, že chce všechno teď a hned. Ono se to občas někomu podaří, ale jen málokdy. Většinou si to člověk musí opravdu vydřít a vyjezdit. To je vlastně otázka na kluky z kapel, jestli to chtějí. Jenže dneska si člověk může hned koupit kytaru, kombo, počítačový program a rychle vše nahrát, nejlépe to pak hned dát na YouTube a myslet si, že se rázem něco stane. Ono to tak není a je vidět, že i něco, co může mít na internetu miliony zhlédnutí, pak naživo nefunguje. Lidi na to pak nechodí, dorazí jich na koncert třeba jen padesát šedesát. Ona to pro tu generaci, jak je počítačová a youtuberská, má i své záludnosti. Je to přesně to, že můžeš mít odklikány miliony views, ale nepřitáhneš lidi na koncert. Myslím, že tohle musejí kluci, kteří dneska začínají a používají internet, zlomit. Musejí donutit své fanoušky nejen klikat a koukat na videa, ale i zvednout zadek, vyjít z pokoje od počítače a jít na jejich koncert, protože tam je to ten opravdový zážitek. A to je to, co jsme chtěli udělat na Kempech, prostě dát lidem opravdový zážitek. A doufám, že se nám to povedlo. Ona už nám i přišla první odpověď, protože jsme letošní Kempy s dohromady padesáti tisíci lístky vyprodali na každou zastávku vždy za jediný den. U prvního ročníku to tak nebylo, ale teď na to lidé čekali, chtěli ten zážitek. Počkali tedy na tu půlnoc, a bylo to vše rázem pryč. Protože oni sice mohli klikat na videa, co dáváme z Kempu, ale chtěli to všechno zažít, a to je důležité. A jestli tohle ti mladí v budoucnu také dokážou, tak to bude super! Ale to už je jejich úkol, který nebude lehký.

Co bys chtěl vzkázat fanouškům?
Richard: No, teď upřímně nevím, jestli máme i nějaké fanoušky na RockShocku, když jsme popová kapela. Já si ale stejně myslím, že je vždy nejdůležitější písnička. A je jedno, jestli je to Max Cavalera a Roots Bloody Roots, nebo když zpívá Honza Nedvěd Podvod. Prostě buď to člověka zaujme, nebo ne. Pokud tedy máme nějaké fanoušky i u vás a byli třeba na nějakém našem koncertě, tak bych jim chtěl moc poděkovat za to, že přišli. A pokud ještě ne, tak ať ignorují různé předsudky, protože to není úplně správné, a ať se někdy přijdou podívat i na popový koncert.

Zdroj